O povolání 2
O povolání
V semináři se mluví často o povolání, volání, následování Krista…
Představení semináře věří, (myslím), že my, co tam jsme, jsme „zaslechli Boží volání“ a rozhodli se na něj odpovědět. My sami to asi taky tak nějak ať už víc nebo míň „cítíme“, víme, nebo tomu věříme… (snad…)
Jak ale takové Boží volání vypadá? Co je to to „cítit“?
Asi se shodneme, že to většinou nevypadá nějak takhle:
Hůů, ho hóó Pepííkůůů
Ano Pane?
Staneš se knězéém.
Ano Pane.
Může to být nějaké reálně slyšitelné volání nebo oslovení? Je to snad jen nějaký vnitřní hlas, co nám říká o našem povolání? Je to svědomí? – Co „bych měl“ v životě dělat? Nebo je to nějaké hučení v hlavě, nebo snad v uších? Některé vyšší levely měly dokonce i vidění…?
Nebo prostě tu otázku žmoulám už od dvanácti let tak dlouho, převracím ju i na ty strany, které ani sama nemá, a furt nevím, „jaké je mé povolání“ tak si vyberu tu horší variantu pro klidnější svědomí, že jsem se lehce vyvlekl z obtíží?
Taky už jsem slyšel, že si někdo z kněží to své povolání „vymodlil“… cože?? To mi nepasuje do posloupnosti mých blogových článků!! Grr!
Když se takhle bavíme o kněžském povolání, slyší, cítí nebo má nějaké podobné volání i ten kdo se chystá oženit? Nebo si toho člověka prostě jen vezme do parády biologie a chemie, a psychologie nakonec ještě zařídí, že se zachová podle většiny? Je to záležitost „normálnosti“ a „nenormálnosti“?
Komentáře
Rubriky
Nejnovější články:
- 20. 12. 2019 Dárky
- 30. 9. 2018 ...a jedna z pohádky: K čemu je ti nejskvělejší život, když se upíšeš čertu?
- 21. 5. 2018 Ředitel u pohovoru
- 26. 1. 2017 Kdo neumí, učí!
Mrkněte...
S dovolením připojím pohled ženy ;)
Já jsem měla naprosto jasno, jaká je moje životní cesta. Přišlo mi, že Bohu to tak zcela jasné není a pořád mi předhazoval zasvěcený život. Strašně jsem se kvůli tomu trápila. Jen Bůh sám ví, kolik slzí bylo prolitých, kvůli tomu, že JÁ bych měla jít do kláštera, kolik spílání a výčitek padlo na Boží hlavu, proč právě já, kolik racionálního rozvažování o své cestě jsem musela vyplodit, abych sobě a potom i Bohu zdůvodnila, že já opravdu nejsem vhodný kandidát na zasvěcený život...
Dopadlo to tak, že v okamžiku, kdy jsem potkala mého partnera, jakési "nutkání" na zasvěcený život se ještě zvýšilo. A tenkrát mi jeden kněz řekl, že Bůh promlouvá i skrze naše sny a touhy. A pokud se mám trápit kvůli zasvěcenému životu, tak to není ta správná cesta.
Od té doby se mi rozhostil v duši obrovský pokoj a klid a věděla jsem, že jsem skutečně na správné cestě.
Pokračování?
S mým partnerem jsme se před nedávnem zasnoubili a plánujeme společnou cestu životem :-)
@Marteo: měla jsem to taky tak :) zvláštní..
Jen bych ráda chtěla napsat jeden takový "ťuk" pro Marteo, resp. pro Ty, kdo to majů "podobně": Víš, měla sem to jakštakš podobně ;-) Tolik slz... a tak, strach... apod. Ale nakonec sem si řekla - OK, Hospodine, proč to "neskusit"... - tzn. poznat zasvěcený život troška blíž... A mosím řéct, že to néni tak že...."Bože, proč zrovna já?", ale je to jedno krásné dobrodružství lásky... je to Dar! samozřejmě se všema těžkostma, starostma.... radostma, možnostma, dobrodružstvím, obrovským pokojem v srdci ;-) Mosím řéct, že je to život náročný jako všecky ostatní, ale taky nádherný jako všecky ostatní - pokud ho chceme a žijeme dobře ;-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.