O církvi

Tyhle představy jsou dost smutné. Štve mě, jak dnešní přesexualizovaná doba všechno řeší jen sexem, a vidí postoj církve jako homofobní z důvodu kněžského celibátu.
Dopadnem, jako dopadla Římská říše, která taky dojela na nemravnost...

Myslím, že ty osobní "pohledy na církev" (zevnitř) jsou fajn z jednoho důvodu. Člověk by si měl umět zformulovat vlastní názor - i církev, tvořená obyčejnými lidmi, dělá chyby - a je dobře, když nejsme slepí a vidíme negativa i zevnitřku.
Ale důležité je, co s těmi svými názory a pohledy a odhaleními chyb uděláme. Přesně jak jsi řekl, Franto, buď budeme ten hnůj kydat z hromady na hromadu a nebo jím pohnojíme pole.

Přijde mi to jako v rodině. Ve fungující rodině by podle mě člověk měl mít možnost otevřeně říct svůj názor, říct to dobré i to špatné. Ale taky by se to uvnitř rodiny mělo uzavřít.
Kdo z nás chodí a háže špínu na vlastní rodinu před drhuými lidmi? Myslím, že většina z nás je na svou rodinu hrdá. Samozřejmě, že vidíme že některé věci nefungují, a snažíme se z toho poučit, ale taky jsme vděční za to, jak nás rodiče vychovali. Kdo z nás pomlouvá vlastní matku, vlastního otce?

Tak zkusme podobně vidět církev. Kéž neshody a nedobroty řešíme uvnitř a to dobré navenek...+

Kromě rodiny mě napadá i paralela s manželstvím. Vím, že to mnozí dělají a je takovým folklórem vykládat ostatním (kolegům, spolupracovníkům, kamarádkám atd.), jak ten můj starý/má stará hrozná... Ale ruku na srdce, kdo z nás by tohle rád slyšel sám o sobě? Mě se tenhle přístup naprosto hnusí... Představa, že by tak o mě měl můj budoucí manžel jednou mluvit, a nebo že bych já jednou byla taky taková, mě úplně děsí.
Co se mi nelíbí, to si přece musím vyřešit s dotyčným přímo a osobně a ne to tahat mezi ostatní. A pozor, tohle není přetvářka...;-).

Díky Liduš, že si mi to uvedla na iném příkladu. Ten Fratiškuv výrok jsem nějak moc nepochopil. ;)

Není zač :-D