Konvikt - zrání...

Teologický konvikt bych doporučil každému muži,
který ještě po maturitě neví co s životem
a kudy se vydat.

Nemám na mysli nábor do semináře. Jde o to, že v konviktu je hodně času na přemýšlení, čtení, rozmýšlení co dál... a taky na věci, na které třeba během plného zápřahu ve studiu není až tolik času. A tak to může být rok strávený fakt smysluplně, hledáním a poznáváním sebe sama, zjišťováním co mě baví a co ne, co teda chci. A nebo to taky může být rok úplně proflákaný. To jde taky.

Jenomže...

Pokud se ale budu hlásit s tím, že se chci teprve rozmýšlet, jestli bych chtěl, nebo nechtěl být knězem, nebo bych o tom ani neuvažoval, tak mě nevezmou. Konvikt je totiž koncipován už jako přípravná formace pro studium bohosloví a následné svěcení na jáhny a kněze. "Když o tom neuvažuješ, nemůžeme tě vzít."

Už od začátku tedy víme, že tento rok je pro nás, a máme opravdu spoustu dní nejen na přípravu na studium, ale i zrání. Předběžně se počítá s tím, že budeme pokračovat. Jak tento nám svěřený čas využijeme, záleží jen na nás samotných.

Tohle nám otloukali o hlavu při všech možných přijímacích pohovorech, blá blá... Není konvikťák, který by se s touto větou nesetkal:

V konviktu by mělo duchovně uzrát rozhodnutí pro kněžství.
Z původního "chtěl bych se stát knězem" na "chci být knězem".